V šatech rozervaných
s duší prázdnou a popraskanou
ležíš na kolejích co už nikam nevedou
na stehnech potřísněných
se Tvůj život pronítá
obraz bez tváře co se jenom usmívá.
RF:
Jako film bez herců ti Tvůj
život připadá
na stole řádků pár
na rozloučenou.
Na kolejích studených
se slzy roztříští
a slova skrývaj jen
promiň lásko.
Chybíš mi lásko má....
Rukou roztřesenou
po sté dopis pročítám
písmena nečitelná
od slziček rozpitá
má lásko proč
vždyť zůstal jsem tu sám
říkám si po tisící,
když jsem u tvýho hrobu stál.
RF:
Jako film bez herců....
Že už nechceš žít dál,
že už nemáš sílu vstát
bude Ti prej asi líp
teď už nikam nespěcháš
píšeš mi promiň lásko
někdy si krásně zavzpomínej
a i když si zabrečíš
tak se lásko krásně měj, krásně měj.